Do poslechu „Majesty And Decay“ jsem věru nevkládal žádné velké naděje. Vlastně by k němu ani nedošlo, kdybych onehdy kdesi nezahlédl slibně vypadající obal novinky (přece jen je od toho, aby prodával, jen co je pravda). Ten a skutečnost, že s novým, v pořadí již osmým řadovým albem, přestoupili američtí veteráni IMMOLATION ke slovutným Nuclear Blast, byli nakonec tím, co mě postrčilo to přece jen zkusit. I tak ve mně ovšem hlodal červíček nadbytečnosti, vždyť přece jen, dávno ztracené a zašlé dny světské slávy, to bylo to, po čem jsem se nejčastěji ohlížel při poslechu posledních alb kapely, kdysi dávno stvořivší stylové klenoty smrti jako „Dawn Of Posession“ a „Here In After“.

Vím, vím, zase tahám sovy do Atén, ale kdo by na mém místě netahal? Základní stavební kameny kapely Ross Dolan a Robert Vigna už to spolu táhnou tak dlouho, že i někteří zastánci stavu manželského by nad tím kroutili hlavou, a stejně jako už nemůžou ničím překvapit sami sebe, nemůžou překvapit ani nikoho z nás, kdo jsme jim kdy naslouchali. Death metalový koníček jim je bezpochyby nadevše a podle toho a podle aktuální míry koncentrace a nápaditosti lze pokaždé, když jej nechají promluvit do své diskografie, spolehlivě odhadnout jeho aktuální účinek. Ačkoliv, spolehlivě. „Majesty And Decay“ jsem zprvu v soukromí nezávazně klasifikoval jako logické pokračování sestupné tendence posledních alb IMMOLATION, ovšem když došlo na dostatečný počet náslechů, musel jsem své kritické mínění malinko poopravit. Tady už to tak vypadá, že pánové Dolan a spol. hodlají napravit onen spíše méně příznivý dojem, který navodili alby předešlými.

Již vzpomínaný majestátně ponurý obal (schválně, kolik z vás si při pohledu na něj vzpomnělo na scénu z kultovního filmového zpracování Barbara Conana, v níž si legendární hrdina opatřuje meč od podobně usazené postavy dávného vládce?), majestátně zašlé intro a úvodní skladba s kvičivým riffem, která by sice mohla oživit důvěru v invenční akcie kapely, ale ve finále k tomu slyšitelně není dostatečně kovaná. To není pro začátek nic, na co bychom v podání IMMOLATION poslední dobou nemohli narazit. Věci se ovšem mění s „A Token Of Malice“, kde do popředí vystupuje výrazný melodický motiv a skladba i se svou rytmicky velmi důraznou mezihrou náhle rozbrušuje svou předchůdkyni na tisíce malých železných pilin. Podobně i z následující titulní věci a „Divine Code“ vyzařuje důrazný dojem, že kapela ví, co dělá, což ji samozřejmě rázem dodává na úplně jiných, death metalově daleko zdravějších barvách. Napětí číhá za každou pasáží, typická atmosféra strachu se nenechává dvakrát přemlouvat, skvěle nazvučená sóla i riffy jsou pospolu s chorobným Dolanovým vokálem naprosto devastující. Tahle kapela že také někdy dovedla nebýt zajímavou? Nepovídejte …

Podobná razantnost ovšem „Majesty And Decay“ naneštěstí není vlastní po celou jeho hrací dobu a IMMOLATION s tím (a sami se sebou) vpodstatě bojují až do jeho samotného konce, kdy chvílemi jsou skutečně k zulíbání a chvílemi zase naopak jednoznačně zralí na pořádný palec dolů. Ty důležitější momenty (mezi jinými mi dovolte zdůraznit „A Thunderous Consequence“) však nakonec přece jen převáží, a tak je zase po létech skutečně radost poslouchat, kterak se v nich americká čtveřice pěkně po smrťácku noblesně rouhá jako za (muzikantského) mlada. K úplnému vyrovnání se se stíny v nedávné minulosti to ovšem bude chtít ještě daleko důslednější autorský výkon, to je zase třeba si říct na rovinu, a počkat s tím mazáním medu kolem úst minimálně do příště. Snad už to ale tentokráte bude definitivní.